Dětství v Edinburghu

  Thomas Sean se narodil 25. srpna 1930. Bydleli jsme tehdy v posledním patře činžáku na Fountainbridge. Neměli jsme koupelnu, ani teplou vodu. Záchod byl na chodbě, čtyři patra pod námi. Léta jsme svítili jen plynem. Byli jsme nejmenší rodina v baráku. Většinu lidí jsme znali. Proto mi máma často říkala, že se mám jít podívat, jestli někdo z těch známých lidí něco nepotřebuje, to mi vždycky říkala máma. třikrát jsme se v tom domě stěhovali, a pokaždé do lepšího. Skončili jsme ve druhém patře s okny do ulice. Hrozně rád jsem odtamtud vyhlížel a sledoval Fountainbridge po celé délce. Nechápal jsem, proč dělníci po práci chodili do hospody. Nic mi tehdy nechybělo. Neměl jsem totiž žádné srovnání. Svým způsobem jsem byl svobodný. Máma s tátou hodně dřeli. Táta s mkámou se seznámili na tancovačce v Edinburghu. Vzali se v roce 1928 v kostele v Tynecastle. Tátovi bylo dvacet šest, mámě dvacet. Svatební hostina se odehrála v kuchyni. Máma ji celou uklidila, aby do ní táta mohl přivalit sud dobrého silného piva. Conneryovi a Macleanovi se rozestavili naproti sobě, nebyla to ovšem zrovna soudržná sešlost. Po pár vypitých piv začal můj skotský děda Neil Maclean popichovat mého irského dědu Tommyho Conneryho. Tommyho táta býval chudý podomní obchodník z irského Wexfordu, Tommy odtamtud utekl do Glasgow, kde si vzal mlýnskou dělnici Jennie Macnabovou.Tommy si na skromné živobytí vydělával něčím jako recyklací. S koněm a vozíkem objížděl chudinské čtvrti Edinburghu a vykupoval staré šaty. nebo cokoliv, co bylo na prodej. Svážel to pak k chlapíkovi, kterému se říkalo Kdbych Takbyl. Pár baráků od nás měl ve dvoře firmu typu hadry-kosti-kůže. Na konci úzkého průjezdu tam zcela obrovská vrata, sedm dní v týdnu otevřená každému, kdo měl co přinést. Za vlnu platil víc než za hadry. Všechno vážil na obrovské váze, a pak třídil na hromady. Pořád přitom nosil kožich až na paty.Byla to mimořádná postava. Jak je ve Skotsku zvykem, pojmenovali mě po dědovi z tátovy strany - Thomas. Kamarádi to pak zkrátili na Tam. Měl svém svého starého dědu moc rád. Pořád se dostával do průšvihů. Boxoval ve veřejných parcích a babička Jennie mu nejen fandila. Nejvíc peněz ale vždycky vydělal jako poslíček bookmakerů. Pokud jste  si tehdy totiiž chtěli vsadit na koně, museli jste jít na dostihy. Na to ale dělníci měli jen málokdy čas.Druhý děda Neil byl kameníkem, který to časem dotáhl na mistra. Takže si  myslím, že na tom Macleanovi byli lépe než Conneryovi. Conneryovi byli katolíci, ale do kostela moc nechodili, aspoň táta tam nechodil. Mámina rodina byla protestantská, ale ani oni nebyli nijak zbožní. Táta pracoval v gumárně na rohu ulice, ani ne padesát metrů od nás. Chodíval do práce na desátou ráno a končil v deset večer. Doma jsme ho moc neviděli. Všechny peníze dával mámě, která rozhodovala o všem podstatném. Byla děsně silná a přísná, motor celé rodiny.  Během války taky hodně pracovala, uklízela polským důstojníkům ubytovaným ve starých edinburským nóbl domech. Jedna z mých nejsilnějších vzpomínek na klukovská léta v Edinburghu třicátých let je, jak jsme si vždycky celou cestu do školy kopali míčem za pár šestáků. Po škole jsme se pak za ním zase donekonečna honili na veřejných pozemcích za domem. Nebylo to žádné travnaté hřiště, ale vybetonovaná plocha, ideální pro  hračky. Na zeď jsme křídou nakreslili branku, a pak jsme do ní hlavičkovali - hodinu za hodinou, den za dnem, celý rok. Když jsem dostal hlad, zavolal jsem na mámu, a ta mi z okna hodila chleba s marmeládou. Člověk to musel umět chytit. Když nám během války dočasně zavřeli školu, vůbec nám to nevadilo. Měli jsme aspoň víc času na fotbal. Všichni jsme snili o tom, že jednou budeme hrát profesionálně za Skotsko. Ve dvanácti jsem složil zkoušky a dostal nabídku studovat na Boroughmuirské střední. Asi díky mámě. Byla to škola pro lidi, kteří to chtěli někam dotáhnout. jenže se tam hrálo rugby, a ne fotbal. A protože fotbal byl pro mě druhá nejdůležitější věc hned po dýchání, prestižní školu jsem vyměnil za Darrochskou střední v ulici kousek od Union Canalu. Prostředí tam nebylo  zdaleka tak akademické, ale fotbal brali vážně a já se brzy propracoval do školního týmu.Na angličtinu jsem měl skvělou učitelku, která si potrpěla na přesnost a udržovala při životě moji lásku k literatuře. Vzhledem k tomu, že většina studentů počítala s uplatněním v technických oborech, dostali jsme také solidní základ v matematice. Dodnes si vybavuji, jak pan učitel na geometrii, zručně kreslí křídou po tabuli. Svižně črtal pravoúhlé trojúhelníky, přikresloval jim čtverce nad stranami a horem dolem do nás cpal slavnou Pythagorovu větu. Ze všech pravých úhlů mě ovšem nejvíce zajímaly rohy na fotbalovém hřišti. Taky jsem se nemohl dočkat, až si doopravdy budu vydělávat peníze.  Práce pro mě byla moc důležitá. Vracel jsem lahve a pomáhal jsem řezníkovi. Vždycky na konci týdne jsem od něj dostal výslužku - odřezky vepřového, skopového a drůbeže. Mámě to dělalo velkou radost a mě to těšilo. Od devíti let jsem vstával v šest a ještě před školou rozvážel zboží z Kennedyho mlékárny. Dostával jsem za to tři šilinky a šest pencí, z toho jsem tři šilinky dával mámě a šest pencí ukládal do své schránky na poště. Klíč od ní měla jenom pošta a otevřeli vám ji, kdykoliv jste z ní chtěli něco dát na úročený účet. Během války naši školu obsadilo  ministerstvo  obrany. Řekli nám, že se máme jít učit do jednoho panského domu.  Máma za války ztratila dva bratry, a přestože jsme si to nemohli dovolit, tak adoptovala Donalda, nemanželské dítě doktora a služebné, se kterou se znala. Občas jsem jezdil k Macleanům, to byla vždycky velká výprava za hranice Fountainbridge. Usadili se totiž až za řekou, ve File. Už jen cesta pod obrovskými železnými oblouky mostu přes Firth of Forth pro mě byla dobrodružství.Když mi v srpnu bylo třináct, nechápal jsem, proč bych se měl vrátit ještě někdy do školy. Chtěl jsem pracovat, vydělávat peníze a hrát fotbal. A protože byla válka, procháelo mi to. Většina mužů v aktivním věku byla na vojně, takže jsem brzy dostal práci v místní mlýkárně Svatého Cuthberta, která byla součástí Velkoobchodního družstva. Jeho členy byla většinna rodin ve Fountainbridge, i my. Vždycky když jsem u nich něvo kupovali, tak jsem museli nahlásit svoje číslo. Nikdy jsem ho nezapomněl. Takový podíl pak mohl dosáhnout  až tehdy závratné částky 43 liber a vyplácel se dvakrát do roka. Pak jsem také pracoval ve Skotské národní knihovně. Viděl jsem také svoje první výplatní pásky. Jakýsi neuvěřitelně slídivý archivář je vyhrabal z tisíců listin v regálech nepřístupných veřejnosti. Dokládali můj nástupní  plat v roce 1944 - 1 guinea neboli jednadvacet šilinků týdně. Také tam měli záznam o mém povýšení do pozice samostatného pracovníka rozvážky, což znamenalo, e jsem dostal na starost vlastního koně. Ten den si pamatuji, jako by to bylo dnes. Pelášil jsem si koupit moleskinové kalhoty, abych vypadal jako velký kluk. Kůň, o kterého jsem pečoval, byl horalský pony.  Ne byla to klisna, jmenovala se Tich, měl jsem ji moc rád. Koupil jsem ozdobné řetízky, které ji visely podél uší. Byl jsem na ni moc pyšný, že že jsem ji přihlásil do výroční soutěže o nejlépe vystrojeného koně, kde získala Vysoké ocenění.  ještě byl plavčíkem, lakoval rakve a v šestnácti se přihlásil ke Královskému námořnictvu, na což později s hrůzou vzpomínal - ze služby ho po dvou letech vysvobodily vředy na dvanácterníku. O mnoho let později, jako zavedený herec, když už jsem se vší vážností četl knihy a učil se scénáře, jsem se pokusil zachytit pocity ze svého prvního dne, kdy jsem vyrazil s mlékařským vozíkem do edinburského úsvitu. Musel jsem tehdy číst Potrét umělce v jinošských letech.

Nejlepší herec Sean Connery

Postava Jamese Bonda podle něho nevyžaduje žádné herecké umění. Člověk k ní potřebuje jen kondiciragbisty. Role Bonda totiž mimo jiné hatily jeho šance na na jiné, herečky zajímavější uplatnění, však také filmy, které natočil mezi bondovkami v letech 1962 - 1983 přijalo publikum chladně, byť šlo často o smínky kvalitní - Vražda v  Orient expresu (1974). Muž, který se stal králem (1975) a První velká vlaková loupež (1979). Životopis Sira Seana Conneryho by mohl mít podtitul: Jak chudý chlapec ke štěstí přišel. vždycky měl výbornou fyzickou kondici a pilně cvičil, v roce 1953 dokonce prezentoval Skotsko jako kulturista v soutěži Mr. Universe a byl třetí. A tady už Conneryho začal šoubyznys. Spřátelil se s několika herci a začal dohánět mizivé vzdělání četbou, divadlem a studiem herectví. Několikrát se objevil v televizi a zjistilo se, že má talent a navíc velké charisma. První větší ohlas vzbudil svým výkonem ve snímku Není cesty zpět (1957). Na první roli Bonda proběhl v roce 1961 velký konkurs, ale pruducent si mezi stovkami adeptů prostě nevybral. Pak ale jeho manželka uviděla Conneryho  v televizi a rozhodně prohlásila:"To je on, vypadá sexy." V té době se Sean ženil, vzal si herečku Dianu Cilentovou, se kterou měl zakrátko syna Jasona, který také vykročil, býť ne zdaleka tak úspěšně, na hereckou  dráhu. Později, když se stal Bondem, na sebe s manželkou pracovně žárlili - ona na jeho popularitu, on na její charakterní role. Manželství zkrachovalo v roce 1973 a o dva roky později se Connery ženil podruhé. Vzal si malířku francouzsko-marockého původu Michelle (už nechtěl žádnou herečku), která konečně naplnila jeho představy o tradiční roli životní partnerky. Žijí spolu dodnes. Dlouho se příliš nevědělo, jaký je Connery ohromný skotský vlastenec, dokonce má na pravé ruce tetování:" Skotsko navžy", a kousek pod ním "Máma a táta", což je památka na zmíněnou službu u námořnictva. Pokud zrovna nenatáčí, tak najdete Sira Seana nejpravděpodobněji na golfu - je členem několika prestižních klubů. Po Bondovi natočil pár skvělých filmů. Připomeňme  Williama Baskervilla ve středověkém dramatu Jméno růže (1986), thriller Neúplatní (1987), za kterého získal Oskara.